Ironie osudu.

21. srpna 2008 v 0:09 | LoarenFailet |  Otevřená kniha alias mé myšlenkové pochody
Ano.. myslela jsem si, že nebudu mít isnpiraci ke psaní, protože moje inspirace většinou bývá, když je moje nálada hodně pod nulou, ale mýlila jsem se. (více pod perexem)

Mýlila jsem se a jak zle a hnusně. Doufala jsem, že se můj život začíná znovu obalovat štěstím a že moje dobrá nálada zůstane. Nálada, kterou tak dobře vyvovala jen jedna osoba, kterou jsou sem si za pár dní hodně oblíbila.
Jenže ne. Né dnes... po těch dvou měsícech, kdy jsem se snažila, abych se neutápěla v depkách, kdy jsem chtěla, aby můj život nabral zase ty krásné chvíle a na ty špatné, abych se neohlížela.
Jenže ne. Né dnes... kdy ironie osudu zaútočila na můj-konečně- bezstarostný život.
Ach, ano. Přítel, na kterého jsem chtěla zapomenout.. který mi na začátku těch dvou měsíců, které jsem chtěla zažít v pohodě, ublížil.
Kdy mi slzy padaly proudem a nechtěly se zastavit. Všechno je pryč. Měla jsem vždy tak skvělou náladu.
Jenže ne. Né dnes. Ozvala se.. ano, ozvala se dívka, která si říkala nejlepší kamarádka. Ozvala se dřív než jsem čekala. Věděla jsem to a přesto mě to bolí. Ranilo mě to, bolí.. ach, jak to bolí.
Když jsem se dnes toulala a chytala inspiraci... když jsem měla dobrou náladu, protože inspirace přišla. Nad kopečkem, nad tím kopcem, který se tyčí jako horizont, byla duha. Barevná duha, kterou jsem tak dlouho neviděla. Mraky se barvily do oranžova a slunce bylo krvavě rudé. Ano, inspirace přišla a snášela se ke mě pomalounku jako soumrak.. jako labutí peříčko, bílé a nadýchané. Jenže peříčko mělo roztřepené konce. To, co se zdálo být krásné, už tak krásné není.
Stejně, jako dnes. Jako dnešek, který začínal slibně a končí bolavým srdcem. Oči se zalévají slzami a já je potlačuji.
Proč bych měla být smutná? Věděla jsem to. Věděla jsem to od samého začátku a přesto nad tím teď musím přemýšlet. Bojím se, že se nechám nachytat. Přece jen jsem člověk, který odpouští, ale nechci. Teď už ne, protože vím, že tohle není pravý přítel.
Říká se: v nouzi poznáš přítele a já je poznala. Poznala jsem opravdové přátelé, kteří mě v těch těžkých chvílích tahaly nahoru. Sice pomalounku, ale podařilo se jim to.
Myslela jsem si, že ze mě můj vztek neopadne, protože jsem poznala jeji pravou tvář.
Jenže ne. Né dnes, kdy se ukazuje moje pravda v řezavém světle. Bolestně bije do očí a já jako bych neviděla.
Nesmím.. nesmím se nechat znovu nachytat.
Osvobodili mě z hradu a nechci do něj jít znovu. Už ne, už nechci otevírat jednu komnatu za druhou, vstoupit a vzápětí upadnout, protože mi život podkopl nohy.
Jsem venku, na čerstvém vzduchu, slyším zpívat ptáčky, vidím nebe, hvězdy a měsíc... usmívající se měsíc.
Nesmím.. nesmím se nechat nachytat a zatáhnout zpět. Ty páry rukou, které po mě sahají a chtějí mě chytit, unést. Zbývá jen utéct tam, kde by mě ruce nemohly popadnout...
Ironie osudu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama