Píseň života.

10. srpna 2008 v 23:20 | LoarenFailet |  Otevřená kniha alias mé myšlenkové pochody
Prostě... čtěte

Z dály slyším šum splavu, jak voda padá přes okraje dřevěných desek přímo na tvrdý beton, který je pokrytý zelenohnědými řasami a dál ta průsvitná tekutina spadá a volně pluje dál, pod dřevěnou rozviklanou lávkou.
Z vody vyčuhují více nebo méně ostré kameny a proud řeky některé strhává s sebou. Ty, jenž jsou slabé, málo usazené.
Nad sebou mám temné koruny stromů, kterými obvykle prosvítá slunce a jeho paprsky zasahují svým žárem vyprahlou a vyžíznivělou zem.
Teď však vidím jen sytě modrou, skoro až černou oblohu bez mraků, se svými okbyklými hvězdami.
Vidím jen kousky, protože větve stromů, porostlé drobnými lístky, zabraňují výhledu.
Sedím na chladivém schodku před chatou a poslouchám rušivé tóny z rádia.
Vzpomínám na menší skalku nedaleko od místa kde přebývám, porostlou hebkým mechem. Menší keř vždy zabraňoval ve výhledu nevítaných očí.
Vzpomínám, že zrovna tam jsem nedávno vhodila do plující řeky vzpomínku na osobu, která mi TOLIKRÁT ublížila. Nelituji toho.
Vzpomínky jsou něco, co člověka bolí, nebo vykouzlý zasněný úsměv.
Vzpomínky. Ano, vzpomínky. Špatné, dobré, stresující, šťastné, ale vždy se svou lehkostí dokáží člověku pěkně pomíchat myšlenky. Vzpomínky se svou radostnou křehkostí.
Radost. Radost se svým úsměvem na tváři.
A pak ve mě bodne opět špatná vzpomínka a úsměv mi stuhne jako kus ledu a jako zmrzlina se rozteče.
Na tváři se objeví škleb se svou hořkostí života. Místo pravidelného obloučku je rovná čára.
Zamračím se a sama pro sebe si tiše povím, že z chyb se přece člověk učí. Bez chyb by člověk nebyl člověkem. Chyby jsou součástí života, a i když to teď bolí a užírá, utápí, za chvíli se tomu budu smát.
Na tváři se objeví lehký úsměv a myšlenky mne zavedou na větu:,, Už aby to bylo."
tak jako vždy a jako každý už chci mít to nejhorší za sebou.
A vracím se myslí a srdcem k tiché písni splavu. Ach, jak krásně promlouvá a prozpěvuje k mé rozbolavělé duši. Snaží se mě uchlácholit. Můj živel.
Oči se pomalu zavírají a snažím se celou svou bytostí vnímat jen to dobré, krásné a omamující.
Nevnímám vzdálené zvuky civilizace. Břinkot vlaku narážející do kolejí, hlasité zvolání píšťalky.
Né, tohle není. Je jen TEĎ a tahle krásná chvíle okamžiku, kdy mi řeka rozmlouvá hloupý nápad. Kdy mi prozpěvuje svou píseň.
Smutná a přitom veselá melodie. Jak to kdo vnímá, jak to kdo chce. Jak kdo má naladěné myšlenky a porozumí jen ten, kdo se umí poddat tajemství přírody. Kdo chce jeho milost opětovat, kdo celým svým srdcem ví, že umí odkrýt svou krásu. Ale jen těm, kteří naslouchají, pomůže.
A já vím, že šumící voda mi radí.
Poslechnu. Nenechám se zvyklat obvyklými způsoby.
Tohle je můj svět a já ho nechci a nemíním zradit. Chci mu oplatit jeho štědrost a dobromyslnost.
Chci, aby mi i nadále našeptával cestu k lepšímu životu.
I přes tu dálku slyším dopad vody.
Dopad, který je slovo a za ním druhé a teď jsem zachytila i další.
Věta! Chlácholivé... smutné a dojemné, vzbuzující strach a přitom uklidňující.
Zpěv,zpěv zmocňující se chmurných myšlenek, které voda nechává plout pryč stejně, jako drobné větvičky. Chceš víc? Chcíš víc své radosti? Maličkost. Stačí poslouchat. Slyšíš? Teď šplouchla voda pod dopadem dovádivé rybky. Stačí se přece zaposlouchat. Jen chtít. Chtít nechat odplavit myšlenky, které zbytečně zaplňují tvou mysl.
Chtít stejně, jako já.
Chci být také dovádivá rybka, ale moje chyba ze mne udělala jen smutnou želvu, která na břehu trpí pod drtivými paprsky slunce.
Chce jít do vody, chce se zchladit a nechat se unášet vlnami.
Chci také, chci být šťastná!
Živle, Živle můj dobrosrdečný, nenech mne usušit, nenech mne na pospas. Stačí jen, aby jsi trochu pozvedl svou hladinu a smetl z rozpálených oblázků. Jsem tak blízko. Tak blízko a přitom se mi zdá, že mi bude trvat ještě dlouho, než svůj cíl najdu.
Živle, Živle můj nejmilejší, našeptávej mi rady do budoucna, zapšeptej mi můj cíl, zazpívej mi svou píseň.
Víš, že jí porozumím.
Ano, ta melodie, ty tóny, ten zvuk, ty slova.
Slova, která radí.
Já vím, já vím, Splave, že musím zapomenout. Musím, já vím. Jen kdyby to šlo tak lehce.
Sladké tóny. Jako bonbon, jako čokoláda.
Úsměv, který se zatřpytí jako vánoční ozdoba.
Ach, Splave, spravedlivý Splávku, zpívej dál.
Moje duše se naplňuje hřejivým pocitem.
Jen TY, můj Živle, dokážeš nechat v mém nitru rozkvést růži bez trní.
Slyšíte? Slyšíte ty tóny? Vyhladovím, vyžíznivím! Nedokážu se jich nabažit.
Poslouchejte... nechte ze sebe spadnout tíhu a strasti. Jen radost, radost! V sobě nechte kvést.
Slyšíte? Píseň zní dál...
(A k tomuhle článku přidávám i něco, co k němu patří. Splav, o kterém je tohle napsané.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | 11. srpna 2008 v 11:46 | Reagovat

Nemám slov, prostě krásné

2 Eclipse Eclipse | 12. srpna 2008 v 12:12 | Reagovat

Moc krásně vystižený. Taky jdu do přírody nebo k potoku, když je mně smutno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama