Emocionální blbost-bát se?

2. listopadu 2008 v 21:36 | LoarenFailet |  Otevřená kniha alias mé myšlenkové pochody

Tak tenhle můj myšlenkový pochod je ze tří částí, které jsem psala ve třech různých dnech.
Je to také starší, proto je v něm to s tím podzimem, takže se, prosím, nedivte.:)


Ležím na pohovce a se svráštělým obočím přemýšlím o dnešku.
Přemýšlím o dnešním dnu, který začal tak pěkně a končí mým bolavým srdcem.
Končí naivní holčičkou, kterou už jsem nechtěla být a přece jí jsem.
Myslela jsem si, že mým blbým odchodem se vše změní, ale jak už jsem se několikrát přesvědčila, pořád jsem ta samá, i když o něco horší.
A listí stromů hraje všemi barvami. Žlutá, zelená, oranžová, hnědá, červená. tato atmosféra je svým způsobem kouzelná.
Ano, nastává to čarovné období, které nesměle prozrazuje, že brzy bude zima.
Léto nás nadobro opustilo a místo do krátkých triček se oblékáme do teplých mikin a bund a pokud nás navštíví i drobný deštík, někteří schovávají své tváře pod rozložité deštníky.
Ptáci odlétají, už tolik nešvitoří, už mi nedodávají tolik enerfie, která mi tak pomáhala.
Připadám si tak bolestně slabá, jako bych se alespoň týden pořádně nevyspala.
Poslední dobou nemám na nic čas a svůj život zaplňuji nic neříkajícími blbostmi.
Každý den to saméé...
Bojím se, že už nikdy nenajdu ani špetku té inspirace, kterou jsem měla o prázdninách.
Chci pomoc... chci pomoc, ale ta se mi nedostává v té podobě, v jaké bych si představovala.
Tahle existence totiž není na světě pro mě.
Někdy jsou chvíle kdy si člověk vzpomene na vše co ztratil.
Na vše co postrádá a co mu chybí.
Vzpomene si na chvíle, které zažil, a které by rád vrátil zpět, ale ví, že to nejde.
Lehko si člověk zvykne, ale těžko zapomíná.
V hlavě má stále tu propast, to prázdno, nechce se mu ani věřit, že to tak je.
Srdce má stále bolavé....
Životem proplétá se jako čerstvě narozené lvíče, kterému zemřela matka.
Z očí se řinou slzy, dopadají, neznají cestu zpět.
Vracím se myslí k nedávne myšlence, která mě nutí na ni nezapomenout.
Motám slova dohromady a nevím jak se z té pletenice dostat.
Co je smrt?
Já se vlastně ani smrti nebojím, ale bojím se stáří.
Bojím se toho...
Nechci svým vnoučatům vyprávět jaké to bylo, když jsem byla mladá.
Dá se na to vůbec myslet?
Raděj bych byla, kdyby tohle nikdy nenastalo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | Web | 2. listopadu 2008 v 21:42 | Reagovat

Tenhle strach ze stáří znám až moc dobře....Takže aspoň trochu vím, jak ti je

Nevím co dál tu napsat. Snad jen, jak bylo řečeno už v jednom animáku : Jdi prostě dál!

2 Johanka Johanka | Web | 13. prosince 2008 v 1:45 | Reagovat

Podle mého, pokud bude člověk žít tady a teď-jen pro jediný okamžik, který zrovna JE, pak strach ze stáří automaticky mizí. Každý strach je jen nejistota z budoucnosti. Ale upřímně: pomohl už někdy někomu strach k tomu, aby nezestárnul? Spíš přidá vrásky a nedovolí užít si přítomnost.

3 LoarenFailet LoarenFailet | 16. prosince 2008 v 16:05 | Reagovat

Johanka:ano, máš pravdu, ale každý má z něčeho strach:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama