Vlaková eufórie

16. června 2009 v 17:40 | LoarenFailet |  Otevřená kniha alias mé myšlenkové pochody

Po dlouhé době...

Houpu se sem a tam v rytmu vlaku, který drtivě naráží na železné kolejnice a ujiždí nedočkavě směr mého pádu, zrady. Krajina mi před očima ubíhá a slunce osvětluje svět, který mi zase ubližuje. Já už tam nechci! Bojím se každé vteřiny, kterou musím na tom nechutném místě být. Už ani pomalu nevím kdy jsem se tak něčeho nebo někoho bála. Proč jsem tak zbabělá a křehká? Stačí málo a nejraději bych byla několik metrů pod zemí. Nenávidím toho člověka, kterého musím vidět skroro každý den, jenže ani nemůžu dát najevo co moje srdce chce té bytosti vykřičet do ksichtu, protože bych měla celý život promrhaný. Nikdy jsem neměla takovou nechuť ke škole jako právě mám teď. Stačí maličkost a celý můj systém je od základů podkopaný. Přemýšlím nad tou nedělí, kdy jsem seděla nahoře, na té skále, skoro jsem až splynula s větrem, který do mě zlehka narážel a dívala jsem se na celé mé město, které jsem měla jako na dlani. Snášel se soumrak a v městečku se začala rozsvicovat světla jako milióny světlušek. Dole procházeli různí lidé a mě přišli jako otravní mravenci. Podívala jsem se doleva a ještě jsem dokázala rozeznat rozlehlé pole a koruny stromů. Cítila jsem se jako v ráji. Člověk by neřekl, že i u nás může být tak hezky. Z přemýšlení mě vytrhne průvodčí. Zasněně ji ukáži jízdenku a zadívám se z okna. Stojíme už hodnou chvíli a čekáme na druhý vlak. Kouknu se na zrezivělé kolejnice opodál na zemi a skoro si ani neuvědomím, že jsme se pomalu rozjeli a dál míříme za tím cílem, kam se mi tak moc nechce. Bodne ve mě malá jiskřička naděje, že to dneska bude třeba lepší, ale tu hned uhasí ledová sprška toho, že to se zatím ještě nestalo. Pomalu už ani nevím co mám dělat. Připadám si bezmocná a sama. Tak strašně sama...
Opřu se o počmárané okno a bez nadějně zavřu oči. Ať už to skončí! Opět nedokážu oplývat radostí a můj život je zase naplněný stresem a strachem z toho, co příjde. Poslední zastávka a potom příjde ta, kterou nechci pomalu ani slyšet....


Zase stojíme na tom nástupišti, kde mám po levé straně zrezivělé kolejnice. K zemi se pomalu snáší ledový déšť a splachuje spolu se špínou na ulicích i špínu na mé duši. Po okně pomalu stéká kapka a mě to připomíná slzu padající po uplakané tváři.
Obloha je temná, modro-šedá a přitom to vypadalo ještě předchvíli na další parný den. Přemýšlím nad tím, jak bych nejradějí nastoupila do nějakého opuštěného vlaku a jela někam daleko. Nevěděla bych, jaký je můj cíl, jen bych jela, dál a dál... až bych někam dojela a poznávala to místo. Třeba bych se už nevrátila, ale byla bych pryč od všeho špatného co mě dusí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cerrado Cerrado | Web | 18. června 2009 v 16:46 | Reagovat

Ach Loaren, o čem já pořád sním? Sněme spolu, a nebo nastupme do toho vlaku..nechme se unášet proudem..a otázky, zda to nebude ještě horší, nechme za sebou..

2 LoarenFailet LoarenFailet | 21. června 2009 v 18:43 | Reagovat

Bylo by to lepší a třeba by časy hrůzy zmizely z našich myslí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama