Nový článek

22. března 2011 v 21:18
Pro tu, která již mezi námi není....

Procházím známými ulicemi a pozoruji, jak hvězdy jasně září.
Po mém boku pomalu poklusává můj věrný přítel a já jen stěží zadržuji čím dál větší přívl slz.
Copak se tohle muselo stát? Cožpak to nešlo jinak? Musela zrovna ona?
Větřík mi s tichým šuměním proplouvá kolem obličeje a suší mi kanoucí slzy.
Ta bolest, stesk, jen tak nepřejde, nepovolí, nepomine.
Ničí mě a já jako bych ani nevěděla, že tu pořád ještě sem a že musím žít, musím poračovat.
Snad na to ani nechci myslet.
Vracím se o několik let později, když jsem stála jako dítě před tetou, sepjaté ruce a škemrala:
,,Teto, teto prosím. Jen tady na ulici ji povozím, nepojedu nikam daleko." a když moje škemrání mělo účinek, jezdila jsem šťastná s kočárkem celou ulicí. Šťastná, že zrovna já ji smím vozit. Tolik sem ji měla ráda.
A pak.... pak stačí pár blbej minut a je vše pryč.
Jako když vítr vezme na svou vlnu lísteček a odvlaje ho pryč.
Daleko, daleko z našich očí.
A tak stejně, i ona zmizela z našeho obzoru. Tak stejně už ji neuvidím, tak stejně už s ní nepromluvím, nepohladím.
Život je krutý a bere život těm, kterým by neměl.
Měla přece ještě celý život před sebou, byla tak mladá, živá, zdravá.
Cožpak nám ju osud musel takhle vzít?
Poslední dobou se stává hrozných věcí víc, než může člověk snést, ale tahle... tohle se stát nemělo.
Člověk si říká, že takový není jeho úděl, u nich se přece nic takového stát nemůže a pak najednou.... najednou vidí, že lidský život je křehčí, než si myslí a že s ním musí správně nakládat, aby nepohasl.
Nenávidím svět za to, že nám ji vzal a nenávidím sebe, že zrovna, když já měla narozeniny... ironie!
Nešlo mi na mysl, že já bych měla slavit, když ona už nikdy nebude moct.
Nejhorší, co se v životě může stát je, když jdou rodiče na pohřeb svému dítěti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama